Sobeckost

2. září 2016 v 17:59
Mám toho opravdu po krk. Ve škole jsem si říkala, že je to docela fajn. Prostě že se to bude dát zvládnout. A co se týče školy, jsem se nemýlila. Buhužel JEN CO SE TÝČE ŠKOLY.
Sestra po mně chtěla pomoct zařídit měsíční. Takže jsme tam po škole měly jít. Což je taky v klidu, protože končíme stejně. No...tak mi zazvoní a vyjdu před školu. Sestra nikde. Čekám, ale ona pořád nikde. Jdu se podívat zpátky do školy, ale všechny chodby jsou skoro prázdný. Tak jdu na oběd a do druhého patra (Bývá tam rozvrh). Nic jsem nenašla, tak jdu na net podívat se nkde mají být. Učebna 112. Kouknu se tam, ale třída je prázdná. Už mi dochází trpělivost a několikrát jí volám a napíšu jí. Když se na to vykašlu a jdu na autobus, zavolámi. Z autobusu. Úžasný! A aby toho nebylo málo, autobus samozřejmě nestihnu a v tom neskutečným varnu čekám na další. SUPER!
Doma jsem se dozvěděla, že si za to můžu sama. Potom se mi, ale OMLUVILA. A když jsem hned neřekla "No to nevadí, všechno smazaný.", tak se urazila. Na chvíli jsem si lehla a usla. Probudila jsem se o půl šesté. Lépe řečeno jsem byla probuzena opůl šesté. Mou matkou. Prý abych neprospala celý den a v noci nebyla vzhůru. Sračka. Chtěla aby s nima šla házet dřevo, aby si náš Velký stolař mohl v zimě vytápět svoje impérium. Skvělý na zom je, že on to nikdy nedělá. Nilam sem nešla. Poprvé. Matka říká, že tam nemáme chdit z lítosti k ní. Já tam chodila z lítosti k sestře, že je tak tupá a chdí tam z lítosti k matce. Dneska mi můžou obě políbit prdel.
Otázka: Jeto sobecký?
Odpověď: Ano.
Otázka: A to ni nevadí?
Odpověď: Už ne.
Otázka: Proč?
Odpověď: Jedině tak se dá zachovat alespoň špetku sebeúcty. Párkrát se vzepřít proti idiotům, je často ozdravné.
 

1. školní den

1. září 2016 v 13:06
Při představě prvního dne ve škole mě nejvíc děsila představa extrémně dlouhého proslovu naší stupidní ředitelky. Naštěstí se žádný nekonal. V aule byly lavice nebo židle nebo tak něco a rozhlas asi nefunguval. Každopádně jsme byli volní (Až na dopis co poslala, ale to nebylo tak dlouhý. Ale naprosto trapný.). Naše nová třídní to odbyla rychle a její požadavky byly snesitelné. Když jsme dostali studentské průkazy jedna spolužačka na něj nakreslila známku punku. Ale než jako symbol punkové muziky (Kterou mimochodem vůbec neposlouchá) to bylo myšleno jako symbos anarchie. Chci vidět, co jí na to řekne třídní, až to uvidí. Jestli na to neřekne nic, tak si to taky pokreslím. No co, na něco ten stupidní bloček být musí a jenom na omluvenky? Plýtvání papírem. Když tak nad tím přemýšlím, vlastně tím chráním naše lesy. (Ne, opravdu nejsem ekolog, ale i tak.)
Od mé kamarádky jsem k pozdním narozeninám dostala úžasnou TARDIS. (Mimochodem nemá naprosto náždý smysl neustále jim opakovat, že žádné dárky nechci, a že nenávidím moje narozeniny. (Nebo obecně narozeniny)) Uvnitř TARDIS je moje podobizna s desátým Doktorem (Mím naprosto nejoblíbenějším a ztrvárněným mým oblíbeným herce Davidem Tennantem), konzole TARDIS, dopis a dva rozkládací papírky (Jeden z nich je mapa Země, když budu chtít cestovat po Zemi, a druhý je Vesmír, který musím s Doktorem zachránit před padajícím meteoritem.). Vážně skvělá. Zrovna teď taky vyrábím TARDIS. Je pro mou kamarádku (Tu s tou anarchií). Myslela jsem si, že je vážně super. Opravdu se mi líbila, i když je jen z krabičky od čaje. Když jsem ale uviděla tu pro mě, připadala jsem si zase jako naprosto neschopná. Ale utěšuje mě, že já to zvládám i s příšernou třesavkou. Nebo by mě to mělo spíš znepokojovat?
Když pustili i mou sestru ze třídy (Mimochodem jsem tam čekala 3/4 hodiny, protože je prvačka a tak jim vysvětlovali úplně všechno.), šla jsem s ní a s ještě jednou kamarádkou k fotografovi, aby měla fotku na průkazku. Řekly jsme si o express a tyk to mělo do 1/4 hodiny být. S tou kamarádkou jsmě šly na autobusák, abych si koupila měsíční. Nestíhaly jsme a tak jsem ji poslala autobusem na zastávku blíž k fotoateliéru, aby tam sestra nečekala. Vystála jsem si frontu a koupila měsíční. Venku už na mě čekaly. Uviděla jsem jednoho divnýho chlapa (Vede takovou tu budovu u autobusáku. Ale je vážně divnej.), jak drží žákovské průkazy (Je to potřeba na slevu jízdného.). Šly jsme k němu, aby nám jednu kartičku dal. Ptala jsem se ho, co k tomu potřebujeme. On prý že nic, ale kartičku nám stále nedal. Až asi po minutě byl schopný nám říct, že mu máme dát 5,-. Vážně magor.
Na zastávce jsme potkaly bývalého spolužáka (Nás všech tří, protože jsme spolu chodily na stejnou základku. Já odešla první, potom kamarádka a teď i sestra.). Potom přišel náš spolužák (Ne mé sestry. Ta chodí do jiné třídy. Připadám si, že píšu strašně zmateně.). Ten moc nemluví. Pak přišla ještě další kamarádka z o rok vyšší třídy a zavolala na svoje spolužáky na zastávce. A tak jsme tam stáli v kruhu osmi lidí. Největší sociální interakce za celé prázdiny. Zvláštní pocit. Najednou jsem si nepřipadaka úplně levá (Co se týče rozmluvy s lidmi.).
V autobuse jsem seděla s tou 1. kamarádkou za sedadlem, na kterém seděla nějaká Míša (Nemám páru kdo to je.) a kluk, kterej se jednou opil a snažil se sbalit mou sestru (Jeho nejlepší kamarádku). Smůla. Celou cestu jsme se docela v pohodě bavili, ale celou cestu se na mě divně díval.
Když jsme vystoupili, šli jsme domů (I s tím bývalým spolužákem (Je to zároveň náš soused.).). Zavolal na mě ale jeden kamarád z o rok nižší třídy z nedaleké vesnice. Chodila jsem s ním do první třídy než jsem přestoupila do druhé. Autobus mu měl jet až za půl hodiny. Tak jsem tam s ním počkala. Je ta taky fanouček Doctora Who. Mám nějakej pocit, že se mu možná líbím (Ale v tomhle jsem dost mimo. Každopádně se chová divně. Ale mám ho ráda (Jako kamaráda.).).
Když jsem přišla domů, matka měl ještě polední pauzu. Neusmívala jsem se na ni. Byla jsem na ni naštvaná kvůli té botě (Nebo jsem spíš využila toho, že se se mnou nechce bavit, aby se vyhla hádce nebo konverzaci.), tak se naštvala taky.
Sestra se ze mě teď snaží dostat nějaké vlídné gesto typu: "Mám tě ráda.", "Nevadí mi ti pomáhat." nebo "Budu vždy při tobě.". Na tohle opravdu nemám náladu. Omylem jsem jí řekla o tom, že jsem chtěla jednu dobu přestoupit na jinou školu. Obrovská chyba. Snažila se ze mě vylákat proč. Nic jsem jí neřekla. Vlastně už si nejsem jistá, jestli to bylo proto, že jsem si myslela, že mě gympl nepřipraví dostatečně na vysokou s oborem informatika nebo proto, že se mi zdála škola až moc těžká. Ale co vím jistě, že toho na mě bylo prostě moc. Jsem jako horská dráha. Pořád všechno sná ším a snáším, ale pak nastane zlom, a všechno se na mě svalí. Dokonce jsem tehdy i brečela. Muselo to být děsný období. Naštěstí si ho moc nepamatuju. Nebo na to prostě nechci myslet.
Jdu vařit.

Činy a následky

31. srpna 2016 v 22:28
22 hodin. Před 1. dnem školy. Jdeme spát, abysme vstaly včas. Matka nám jde dát dobrou noc (Ano opravd jí nevadí, že mně je 14 a sestře skoro 16. Ale to není podstata věci.) Takže...říká nám, abychom ji ráno probudily. Zeptala jsem se kdy.
Odpověď: Tak aby váš mohla pozdravit a zkontrolovat co máte na sobě.
Má reakce: Nepřijde ti to trochu pošahaný. Myslím, že se dokážeme oblíct samy.
Jo, beru, že to nebylo nijak extra slušný, ale i tak.
Následovala přednáška o tom, co všechno je matka a že je to prý víc než prezident. Řekla jsem, že je to blbost. Načež po mně matka hodila sestřinou extra pevnou bodou se zesílenou podrážkou, aby dobře držela nohu.
Třefila se mi pod oko.
Místo mi zčervenalo, oteklo a udělala se tam virážka.
Sestra se směje.
Otok i virážka ustupují. Snad to nebude vidět.
Matčin postoj: Promiň, ale můžeš si za to sama.S nikým nekomunikuješ a na všechno máš odpověď. (Opravdu logika na úrovni 42leté ženy)
Postoj k tomu, když nás flákne otec: To by neměl, už jste dospělé. Tohle by opravdu neměl.
Závěr: Oba jsou to idioti. Vlastně všichni tři.
Otázka na konec: Proč musím žít v domě kreténů?
Odpověď: Prý mám stejné geny.
 


Začátek

31. srpna 2016 v 21:11
Tenhle blog začíná spolu s novým školním rokem. A všechno okolo je úplně špatně. S rostoucím věkem si čím dál častěji pokládám otázku "Proč nemůže být můj život prostě normální?". Odpověď: Nevím. Nepotřebuju mít bohaté a extrémě milující rodiče, co mi všechno dovolí, a úžasné sourozence, co mi se vším pomáhají. Jediné, co si opravdu přeju, je abych se mohla zhluboka nadechnout a abych okolo sebe neviděla jenom samé problémy. Zbavit se úskosti. Ne ji pohřbívat hluboko v sobě jako doteď. Bohužel to nevypadá nadějně.
Jako u každého jsou dobré dny a špatné dny. V ty dobré se to dá zvládnout. Někdy mám dokonce i chvilkovou iluzi, že se všechno zlepší. Poslední dobou ale tyhle dny dost ubývají. Ne, že bych byla nějak mučená. Vlastně se toho po mně moc nechce. Uklidit. Uvařit. Někdy jít s přáteli ven. Ale mou největší nmoční můrou se stala komunikace. Nebo jakákoliv sociální interakce. Je to namáhavé, komplikované a jsem v tom příšerná. Už je to nějakou dobu, co se mi podařilo někoho při rozhovoru neurazit. Zrovna dneska.
Šla jsem spolužačce pomoc s matikou (Zbožňuju ji (matiku). A ne, není to divný ani nemožný.) a počítala příklad. Nějak se zasekla a tak jsem jí chtěla pomoct. Moje vysvětlení jí ale zřejmě moc nepomohlo a začaly jí tikat oči po papíru. V tu chvíli ze mě prostě vypadlo, že je jako Windows 98. Naštěstí to nepochopila. Nebo možná jo...vážně jsem v těhle věcech nemožná. Vlastně nevím, jestli je to urážka, ale mě by to asi trochu naštvalo. Ale nemyslela jsem to špatně. V tomhle mám aspoň malou výhodu. Já sice často nechápu co lidi říkají, ale on to naštěstí mají stejně.
Vlastně nevím, co mám psát dál. Nikdy mi moc nešlo prostě psát. Potřebuju většinou téma. A přinejlepším, aby se vůbec netýkalo mě. Nebo mých pocitů. Potom pořád mažu a škrtám byť i jen trochu zavádějící věty a slova. U neosobních témat je to snažší. Tam autor nezanachává takovou stopu. Myslím si, že z každé slohové práce se dá člověk dost dobře odhadnout. Dá se o něm zjistit opravdu hodně. Já se snažím mít kvalitní práci a zároveň minimalizovat možnost, že se mě někdo bude snažit v textu najít. Takové to "skryté já". Tady chci psát bez filtru. Nemazat. Prostě psát.Vlastně je to lehčí než kdykoliv předtím. Asi mám psací náladu. Škola mi vážně chyběla. Několik hodin mimo domov.
Myslím, že školu si jde zamilovat jenom, když si člověk ujasní priority. Najde si hodiny u kterých stačí poslouchat, do kterých se musí aspoň trochu učit, které ho baví, a které může prospat nebo využít k jiným zábavnějším aktivitám. Když si ujasníte tohle máte z půlky vyhránu. Samozřejmě, že to nezávisí jenom na vás, ale taky na učitelech. Musíte vědět, co od každého čekat, a zjistit, kde jsou hranice. Pak už se jen držet plánu. Letos budu ve škole už desátý rok a těším se. Opravdu. Nejsem šprt. Rozhodně nemám samé jedničky, ale našla jsem si způsob, jakým ze školy udělat snesitelné místo. A když se tím ještě vyhnu bytí doma, tak je to naprostá idylka.
Po dvou měsících doma je mi špatně, jen když uvidím jakéhokoliv člena rodiny. Ve školním roce je to víc snesitelné. Zrovna dneska přišla matka s tím svým klasickým: "S nikým nekomunikuješ, děláš hovno a všechny ignoruješ!". Nechci jí úpně křivdit, ale s 2. bodem rozhodně pravdu nemá. Celou dobu uklízím, vařím a chodím na nákupy a teď se ještě starám o sestřin nástup na školu (Na moji školu.). Je z toho dost mimo. Je strašná stresařka. Vynervuje se zkoro z čehokoliv. Teda většinou. Pokud jí nepřeskočí a není z ní někdo úplně jiný. Vlasně to mívá často. Ne, že by měla schyzofrenii. Je prostě jenom pošah. Není se čemu divit, vždyť má stejnou výchovu. Pro dnešek snad stačilo.

Kam dál