Srpen 2016

Činy a následky

31. srpna 2016 v 22:28
22 hodin. Před 1. dnem školy. Jdeme spát, abysme vstaly včas. Matka nám jde dát dobrou noc (Ano opravd jí nevadí, že mně je 14 a sestře skoro 16. Ale to není podstata věci.) Takže...říká nám, abychom ji ráno probudily. Zeptala jsem se kdy.
Odpověď: Tak aby váš mohla pozdravit a zkontrolovat co máte na sobě.
Má reakce: Nepřijde ti to trochu pošahaný. Myslím, že se dokážeme oblíct samy.
Jo, beru, že to nebylo nijak extra slušný, ale i tak.
Následovala přednáška o tom, co všechno je matka a že je to prý víc než prezident. Řekla jsem, že je to blbost. Načež po mně matka hodila sestřinou extra pevnou bodou se zesílenou podrážkou, aby dobře držela nohu.
Třefila se mi pod oko.
Místo mi zčervenalo, oteklo a udělala se tam virážka.
Sestra se směje.
Otok i virážka ustupují. Snad to nebude vidět.
Matčin postoj: Promiň, ale můžeš si za to sama.S nikým nekomunikuješ a na všechno máš odpověď. (Opravdu logika na úrovni 42leté ženy)
Postoj k tomu, když nás flákne otec: To by neměl, už jste dospělé. Tohle by opravdu neměl.
Závěr: Oba jsou to idioti. Vlastně všichni tři.
Otázka na konec: Proč musím žít v domě kreténů?
Odpověď: Prý mám stejné geny.

Začátek

31. srpna 2016 v 21:11
Tenhle blog začíná spolu s novým školním rokem. A všechno okolo je úplně špatně. S rostoucím věkem si čím dál častěji pokládám otázku "Proč nemůže být můj život prostě normální?". Odpověď: Nevím. Nepotřebuju mít bohaté a extrémě milující rodiče, co mi všechno dovolí, a úžasné sourozence, co mi se vším pomáhají. Jediné, co si opravdu přeju, je abych se mohla zhluboka nadechnout a abych okolo sebe neviděla jenom samé problémy. Zbavit se úskosti. Ne ji pohřbívat hluboko v sobě jako doteď. Bohužel to nevypadá nadějně.
Jako u každého jsou dobré dny a špatné dny. V ty dobré se to dá zvládnout. Někdy mám dokonce i chvilkovou iluzi, že se všechno zlepší. Poslední dobou ale tyhle dny dost ubývají. Ne, že bych byla nějak mučená. Vlastně se toho po mně moc nechce. Uklidit. Uvařit. Někdy jít s přáteli ven. Ale mou největší nmoční můrou se stala komunikace. Nebo jakákoliv sociální interakce. Je to namáhavé, komplikované a jsem v tom příšerná. Už je to nějakou dobu, co se mi podařilo někoho při rozhovoru neurazit. Zrovna dneska.
Šla jsem spolužačce pomoc s matikou (Zbožňuju ji (matiku). A ne, není to divný ani nemožný.) a počítala příklad. Nějak se zasekla a tak jsem jí chtěla pomoct. Moje vysvětlení jí ale zřejmě moc nepomohlo a začaly jí tikat oči po papíru. V tu chvíli ze mě prostě vypadlo, že je jako Windows 98. Naštěstí to nepochopila. Nebo možná jo...vážně jsem v těhle věcech nemožná. Vlastně nevím, jestli je to urážka, ale mě by to asi trochu naštvalo. Ale nemyslela jsem to špatně. V tomhle mám aspoň malou výhodu. Já sice často nechápu co lidi říkají, ale on to naštěstí mají stejně.
Vlastně nevím, co mám psát dál. Nikdy mi moc nešlo prostě psát. Potřebuju většinou téma. A přinejlepším, aby se vůbec netýkalo mě. Nebo mých pocitů. Potom pořád mažu a škrtám byť i jen trochu zavádějící věty a slova. U neosobních témat je to snažší. Tam autor nezanachává takovou stopu. Myslím si, že z každé slohové práce se dá člověk dost dobře odhadnout. Dá se o něm zjistit opravdu hodně. Já se snažím mít kvalitní práci a zároveň minimalizovat možnost, že se mě někdo bude snažit v textu najít. Takové to "skryté já". Tady chci psát bez filtru. Nemazat. Prostě psát.Vlastně je to lehčí než kdykoliv předtím. Asi mám psací náladu. Škola mi vážně chyběla. Několik hodin mimo domov.
Myslím, že školu si jde zamilovat jenom, když si člověk ujasní priority. Najde si hodiny u kterých stačí poslouchat, do kterých se musí aspoň trochu učit, které ho baví, a které může prospat nebo využít k jiným zábavnějším aktivitám. Když si ujasníte tohle máte z půlky vyhránu. Samozřejmě, že to nezávisí jenom na vás, ale taky na učitelech. Musíte vědět, co od každého čekat, a zjistit, kde jsou hranice. Pak už se jen držet plánu. Letos budu ve škole už desátý rok a těším se. Opravdu. Nejsem šprt. Rozhodně nemám samé jedničky, ale našla jsem si způsob, jakým ze školy udělat snesitelné místo. A když se tím ještě vyhnu bytí doma, tak je to naprostá idylka.
Po dvou měsících doma je mi špatně, jen když uvidím jakéhokoliv člena rodiny. Ve školním roce je to víc snesitelné. Zrovna dneska přišla matka s tím svým klasickým: "S nikým nekomunikuješ, děláš hovno a všechny ignoruješ!". Nechci jí úpně křivdit, ale s 2. bodem rozhodně pravdu nemá. Celou dobu uklízím, vařím a chodím na nákupy a teď se ještě starám o sestřin nástup na školu (Na moji školu.). Je z toho dost mimo. Je strašná stresařka. Vynervuje se zkoro z čehokoliv. Teda většinou. Pokud jí nepřeskočí a není z ní někdo úplně jiný. Vlasně to mívá často. Ne, že by měla schyzofrenii. Je prostě jenom pošah. Není se čemu divit, vždyť má stejnou výchovu. Pro dnešek snad stačilo.