Září 2016

Sobeckost

2. září 2016 v 17:59
Mám toho opravdu po krk. Ve škole jsem si říkala, že je to docela fajn. Prostě že se to bude dát zvládnout. A co se týče školy, jsem se nemýlila. Buhužel JEN CO SE TÝČE ŠKOLY.
Sestra po mně chtěla pomoct zařídit měsíční. Takže jsme tam po škole měly jít. Což je taky v klidu, protože končíme stejně. No...tak mi zazvoní a vyjdu před školu. Sestra nikde. Čekám, ale ona pořád nikde. Jdu se podívat zpátky do školy, ale všechny chodby jsou skoro prázdný. Tak jdu na oběd a do druhého patra (Bývá tam rozvrh). Nic jsem nenašla, tak jdu na net podívat se nkde mají být. Učebna 112. Kouknu se tam, ale třída je prázdná. Už mi dochází trpělivost a několikrát jí volám a napíšu jí. Když se na to vykašlu a jdu na autobus, zavolámi. Z autobusu. Úžasný! A aby toho nebylo málo, autobus samozřejmě nestihnu a v tom neskutečným varnu čekám na další. SUPER!
Doma jsem se dozvěděla, že si za to můžu sama. Potom se mi, ale OMLUVILA. A když jsem hned neřekla "No to nevadí, všechno smazaný.", tak se urazila. Na chvíli jsem si lehla a usla. Probudila jsem se o půl šesté. Lépe řečeno jsem byla probuzena opůl šesté. Mou matkou. Prý abych neprospala celý den a v noci nebyla vzhůru. Sračka. Chtěla aby s nima šla házet dřevo, aby si náš Velký stolař mohl v zimě vytápět svoje impérium. Skvělý na zom je, že on to nikdy nedělá. Nilam sem nešla. Poprvé. Matka říká, že tam nemáme chdit z lítosti k ní. Já tam chodila z lítosti k sestře, že je tak tupá a chdí tam z lítosti k matce. Dneska mi můžou obě políbit prdel.
Otázka: Jeto sobecký?
Odpověď: Ano.
Otázka: A to ni nevadí?
Odpověď: Už ne.
Otázka: Proč?
Odpověď: Jedině tak se dá zachovat alespoň špetku sebeúcty. Párkrát se vzepřít proti idiotům, je často ozdravné.

1. školní den

1. září 2016 v 13:06
Při představě prvního dne ve škole mě nejvíc děsila představa extrémně dlouhého proslovu naší stupidní ředitelky. Naštěstí se žádný nekonal. V aule byly lavice nebo židle nebo tak něco a rozhlas asi nefunguval. Každopádně jsme byli volní (Až na dopis co poslala, ale to nebylo tak dlouhý. Ale naprosto trapný.). Naše nová třídní to odbyla rychle a její požadavky byly snesitelné. Když jsme dostali studentské průkazy jedna spolužačka na něj nakreslila známku punku. Ale než jako symbol punkové muziky (Kterou mimochodem vůbec neposlouchá) to bylo myšleno jako symbos anarchie. Chci vidět, co jí na to řekne třídní, až to uvidí. Jestli na to neřekne nic, tak si to taky pokreslím. No co, na něco ten stupidní bloček být musí a jenom na omluvenky? Plýtvání papírem. Když tak nad tím přemýšlím, vlastně tím chráním naše lesy. (Ne, opravdu nejsem ekolog, ale i tak.)
Od mé kamarádky jsem k pozdním narozeninám dostala úžasnou TARDIS. (Mimochodem nemá naprosto náždý smysl neustále jim opakovat, že žádné dárky nechci, a že nenávidím moje narozeniny. (Nebo obecně narozeniny)) Uvnitř TARDIS je moje podobizna s desátým Doktorem (Mím naprosto nejoblíbenějším a ztrvárněným mým oblíbeným herce Davidem Tennantem), konzole TARDIS, dopis a dva rozkládací papírky (Jeden z nich je mapa Země, když budu chtít cestovat po Zemi, a druhý je Vesmír, který musím s Doktorem zachránit před padajícím meteoritem.). Vážně skvělá. Zrovna teď taky vyrábím TARDIS. Je pro mou kamarádku (Tu s tou anarchií). Myslela jsem si, že je vážně super. Opravdu se mi líbila, i když je jen z krabičky od čaje. Když jsem ale uviděla tu pro mě, připadala jsem si zase jako naprosto neschopná. Ale utěšuje mě, že já to zvládám i s příšernou třesavkou. Nebo by mě to mělo spíš znepokojovat?
Když pustili i mou sestru ze třídy (Mimochodem jsem tam čekala 3/4 hodiny, protože je prvačka a tak jim vysvětlovali úplně všechno.), šla jsem s ní a s ještě jednou kamarádkou k fotografovi, aby měla fotku na průkazku. Řekly jsme si o express a tyk to mělo do 1/4 hodiny být. S tou kamarádkou jsmě šly na autobusák, abych si koupila měsíční. Nestíhaly jsme a tak jsem ji poslala autobusem na zastávku blíž k fotoateliéru, aby tam sestra nečekala. Vystála jsem si frontu a koupila měsíční. Venku už na mě čekaly. Uviděla jsem jednoho divnýho chlapa (Vede takovou tu budovu u autobusáku. Ale je vážně divnej.), jak drží žákovské průkazy (Je to potřeba na slevu jízdného.). Šly jsme k němu, aby nám jednu kartičku dal. Ptala jsem se ho, co k tomu potřebujeme. On prý že nic, ale kartičku nám stále nedal. Až asi po minutě byl schopný nám říct, že mu máme dát 5,-. Vážně magor.
Na zastávce jsme potkaly bývalého spolužáka (Nás všech tří, protože jsme spolu chodily na stejnou základku. Já odešla první, potom kamarádka a teď i sestra.). Potom přišel náš spolužák (Ne mé sestry. Ta chodí do jiné třídy. Připadám si, že píšu strašně zmateně.). Ten moc nemluví. Pak přišla ještě další kamarádka z o rok vyšší třídy a zavolala na svoje spolužáky na zastávce. A tak jsme tam stáli v kruhu osmi lidí. Největší sociální interakce za celé prázdiny. Zvláštní pocit. Najednou jsem si nepřipadaka úplně levá (Co se týče rozmluvy s lidmi.).
V autobuse jsem seděla s tou 1. kamarádkou za sedadlem, na kterém seděla nějaká Míša (Nemám páru kdo to je.) a kluk, kterej se jednou opil a snažil se sbalit mou sestru (Jeho nejlepší kamarádku). Smůla. Celou cestu jsme se docela v pohodě bavili, ale celou cestu se na mě divně díval.
Když jsme vystoupili, šli jsme domů (I s tím bývalým spolužákem (Je to zároveň náš soused.).). Zavolal na mě ale jeden kamarád z o rok nižší třídy z nedaleké vesnice. Chodila jsem s ním do první třídy než jsem přestoupila do druhé. Autobus mu měl jet až za půl hodiny. Tak jsem tam s ním počkala. Je ta taky fanouček Doctora Who. Mám nějakej pocit, že se mu možná líbím (Ale v tomhle jsem dost mimo. Každopádně se chová divně. Ale mám ho ráda (Jako kamaráda.).).
Když jsem přišla domů, matka měl ještě polední pauzu. Neusmívala jsem se na ni. Byla jsem na ni naštvaná kvůli té botě (Nebo jsem spíš využila toho, že se se mnou nechce bavit, aby se vyhla hádce nebo konverzaci.), tak se naštvala taky.
Sestra se ze mě teď snaží dostat nějaké vlídné gesto typu: "Mám tě ráda.", "Nevadí mi ti pomáhat." nebo "Budu vždy při tobě.". Na tohle opravdu nemám náladu. Omylem jsem jí řekla o tom, že jsem chtěla jednu dobu přestoupit na jinou školu. Obrovská chyba. Snažila se ze mě vylákat proč. Nic jsem jí neřekla. Vlastně už si nejsem jistá, jestli to bylo proto, že jsem si myslela, že mě gympl nepřipraví dostatečně na vysokou s oborem informatika nebo proto, že se mi zdála škola až moc těžká. Ale co vím jistě, že toho na mě bylo prostě moc. Jsem jako horská dráha. Pořád všechno sná ším a snáším, ale pak nastane zlom, a všechno se na mě svalí. Dokonce jsem tehdy i brečela. Muselo to být děsný období. Naštěstí si ho moc nepamatuju. Nebo na to prostě nechci myslet.
Jdu vařit.